Lidové noviny se v létě obšírně zabývaly chudobou v Česku a exekucemi. Podle těchto informací se celkový počet exekucí rovnal vámi udávaného počtu lidí v exekuci. Což není jedno a totéž, protože řada dlužníků má exekucí hned několik.

Jak to tedy je s počtem lidí v exekuci? Z jakého zdroje jste vycházel?

Informace jsem čerpal zde: https://ekonomika.idnes.cz/exekuce-mapa-exekuci-dluhy-splatky-cesko-fpj-/ekonomika.aspx?c=A180213_111346_domaci_ekl

Samotný počet exekucí bude spíše o řád větší.

A co morální rozměr?

Chtít po dlužnících aby zpytovali svědomí, nakolik nesou vinu za vlastní situaci, je naprosto marné. Určitě se netrápí otázkami, proč nepředvídali nemoc, úraz, rozvod, úmrtí v rodině, jak to, že činili vydání neodpovídající jejich majetkovým poměrům a půjčovali si na zbytné předměty a požitky..... Vlastní vinu nikdo nikdy neuzná.

Milosrdenství je pěkná vlastnost, ale jakoukoliv „tlustou čáru“ za dluhy je třeba podmínit povinností vykonat minimálně 200 - 250 hodin veřejně prospěšných prací. Drtivá většina z oněch 493 000 dlužníků s vícečetnými exekucemi se totiž dopustila trestného činu způsobení úpadku (§ 224 zák. č. 40/2009), protože evidentně prováděli výdaje neodpovídající jejich příjmům (majetkovým poměrům), tj. po vzniku první pohledávky po splatnosti pokračovali ve výdajích, které způsobili další pohledávky po splatnosti.

https://vilembarak.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=655878

Popravdě nemám s takovým řešením problém. 200–250 hodin prospěšných prací je stále mnohem lepší řešení než 5 let pracovat s tím, že mi všechno vezmou.

většina dlužníků se dostala do problémů vlastním rozhodnutím a proto nevím, proč by měl stát zamazávat jejich dluhy.

To by za čas byly ty dluhy dvojnásobné.

Protože se mu to vyplatí. Státu se prostě vyplatí přijít s tím, že těm lidem smázne jednou za čas dluhy. Ano, nějaká část z nich je okamžitě začne dělat znova (ale otázkou je, jestli jim ještě někdo někdy za takové situace půjčí nebo poskytne nějakou službu), ale nějaká (poměrně značná) část z nich legálně pracovat začne, začnou platit sociální a zdravotní a daně a začnou fungovat.

Až budete příště psát, kdo že ty dluhy zaplatí, nepište lživě stát. Zaplatí je daňový poplatník. Buď tím, že nebude někde investováno do potřebné infrastruktury, nebo tím, že bude zadlužen on (poplatník), místo těch, kteří se původně zadlužili.

Stát jsme my daňoví poplatníci. Není na tom nic lživého. A máte v článku uvedeno, že se to vyplatí.

Výborné počty: 810 tisíc dlužníků - a nejméně třetina (270 tisíc) se po oddlužení zapojí do práce! Jenže tolik nezaměstnaných ani v současnosti není. Tak vypadá bohapustá teorie, neopírající se o realitu.

Možná to bude tím, že nejsou vedeni jako nezaměstnaní... Statistiky zaměstnanosti se nevedou v rámci celé populace, ale v rámci registrovaných. Pokud nepracujete, ale jste třeba rentiér, tak taky nebudete veden jako nezaměstnaný.

Víte, já jsem schopný pochopit člověka s jednou exekucí. Tomu se něco nepovedlo, něco zanedbal, na něco zapomněl. Ale člověk s více exekucemi je tvor nemyslící do budoucnosti a nevidím důvod proč by měl ze svých závazků docela lehce vybruslit. Jiná otázka jsou odměny exekutorů a obecně odměny profesí, kterým je určuje stát. Před mnoha lety jsem dědil - musel zaplatit odhad domu aby si potom notářka měla z čeho vypočítat svoji odměnu, započítala si i jeden telefonát a dva dopisy a k tomu DPH. Jelikož nebyl žádný problém mezi mnou a mojí setrou proběhlo to velmi rychle. Také bych chtěl vydělávat třicet tisíc za dvě desetiminutové schůzky, jeden telefonát, dva dopisy a sepsání konečného rozhodnutí. V tom já vidím "jádro pudla".

Ano, náklady na vymáhání jsou velkým problémem, to zcela jistě, spousta lidí si z toho udělala dojnou krávu.

To přece není řešení, navíc někteří z nich mohou dlužit na sociálním a zdravotním pojištění, případně na daních, ty také chcete oddlužit? Lepší by bylo trochu zkrotit exekutory, protože ti jsou jak urvaní ze řetězu. A zbytek nechat, protože to může případným dalším dlužníkům sloužit jako odstrašující příklad.

Ten zbytek je docela dost lidí. Přes desetinu populace, když vezmeme v úvahu, že jde jen o lidi starší 15 let.

Pokud je to pravda, pak je to otřesné

Všechny údaje jsou snadno dohledatelné.

Nerozumím tomu, jak dluh může vzniknout neúmyslně. Každý kdo uzavře smlouvu o půjčce peněz, je bezvýhradně sám odpovědný za to, že dluh uhradí. .

K"neúmyslnému" uzavření smlouvy: Každou smlouvu mohou podepsat jen strany, které jsou způsobilé k právním úkonům, stvrzují svým podpisem, že obsahu smlouvy rozumí, souhlasí s ním a smlouvu podepsaly dobrovolně. Prokáže-li se, že smlouvu podepsala strana, která byla zbavena právní způsobilosti, nebo byla smlouva podepsána pod nátlakem, je smlouva absolutně neplatná a dlužník tak není povinen plnit.

Jediný férový způsob, jak problém předlužení řešit je , aby soud v procesu oddlužení vydal usnesení o prominutí sankčních úroků i jiných poplatků za zpoždění plateb a svým výrokem určil výši splátek, které může dlužník z legálně získaných příjmů příjmů platit, aniž by mu to znemožnilo slušně žít. Prominout splacení jistiny a zcela odpustit úhradu nákladů řízení, je nejenom amorální, ale i poškozující věřitele. S tím souhlasit nejde a nevím, proč by se v problémech dlužníků měl stát angažovat jinak.

Odpovím jen na tu poslední část. Problém je, že se spousta lidí dostala k dluhům jak slepý k houslím. Dluh může vzniknout třeba zaručením za někoho, nezdařeným podnikáním, rozverností v mládí, kdy rodiče za mne nezaplatí pokutu apod. Těch možností je nesčetně. Prominout splacení jistiny není amorální. Je to v některých případech naprosto nezbytné a věřitelé věděli, že jdou do rizika, ostatně podnikají.

Proč by to oddlužení měl platit zrovna stát? Chtělo by to upravit zákon o osobním bankrotu a zmírnit pravidla. Přijít s tím, že to bez vlastní snahy někdo zamázne ze státního rozpočtu? Spíš by měl soud v procesu osobního bankrotu, stejně jako v případě bankrotu firmy, posuzovat nároky věřitelů - zda si dostatečně prověřili komu peníze půjčují, jestli se úrok nevymykal dobrým mravům, jestli byly odměny exekutorům přiměřené, ... Dluh takto očesat a domluvit se na splacení alespoň části skutečné dlužné částky se kterou budou souhlasit oprávnění věřitelé. Bohužel, lidé, kteří se nebudou chtít podílet na osobním bankrotu, budou muset zůstat se svými dluhy nadosmrti.

Ohledně placení oddlužení státem, to byl popravdě jen takový nápad. Samozřejmě, stát by mohl schválit zákon o bankrotu do druhého dne a věřitelé by nedostali nic. To by samozřejmě pro stát bylo ještě výhodnější.