Česko v exekuci

Téměř 900 tisíc osob starších 15 let čelí exekuci, přičemž zhruba půl milionu z nich má 3 nebo více exekucí, takže je natrvalo vyřazeno z běžného pracovního a sociálního prostředí.

90 % exekucí je nevymahatelných tedy celkem asi 810 tisíc osob své dluhy nikdy nebude schopno nebo ochotno zaplatit. To vše při dnešní 2% nezaměstnanosti a nejlepších podmínkách ke splácení dluhů za desetiletí.

Přitom polovina lidí dluží méně než 10 tisíc korun a přes 50 % celkové dlužné částky je zpravidla tvořeno náklady na vymáhání a dalšími právními úkony souvisejícími s exekucemi.

O tom, že je to velký byznys a že si z toho spousta politiků a podnikavců potajmu udělala dojné krávy vysávající přes tyto zničené lidi sociální dávky podobně jako u sociálního bydlení apod. se již napsalo dost. O čem se nenapsalo je, že nás tento stav jako daňové poplatníky stojí mnohem více peněz, než kdybychom jedním řezem všechny exekuce ze dne na den ukončili a třeba třetinu jistiny uhradil stát.

Ostatně počítejte se mnou. Celková částka jistiny všech probíhajících exekucí dělá asi 60 mld. Kč. Kdyby se stát rozhodl, že zítra udělí všem exekuovaným milost a věřitelům uhradí 1/3 všech dluhů (což je více, než kolik by reálně mohli kdy získat), tak by to stát vyšlo jednorázově zhruba na 20 miliard korun. Kdyby se ovšem následně jenom třetina (protože někteří přece jen i tak pracují, někteří jsou důchodci apod.) z těchto exekuovaných zapojila do normální pracovní činnosti jako zaměstnanec s podprůměrným hrubým platem 20000 Kč, tak stát na každém z nich získá měsíčně asi 17 tisíc Kč na odvodech zaměstnavatele i zaměstnance, což ročně dělá asi 204 tisíc Kč. Celkově to tedy ročně při 300 tisících osob státu přinese zhruba 61 mld. Kč do kasy. Tedy asi trojnásobek toho, co by reálně musel zaplatit nebo o něco malinko víc než činí celková částka všech exekucí v ČR (jistiny, nepočítám náklady na vymáhá, ty by tu částku zdvojnásobily).

Je mi jasné, že tu spousta lidí bude namítat, že podobné opatření je kontraproduktivní z hlediska pracovní morálky a vůbec morálky finanční, protože proč se nezřízeně nezadlužovat, když mi to stát zaplatí a já můžu začít znova, že? Na to ovšem lze odpovědět, že každý si zaslouží druhou šanci a já věřím tomu, že za pokus to stojí. Třeba to nevyjde, ale stát na tom určitě nebude tratný, i v nejhorším případě to určitě zhruba na nulu a to hned za první rok. A nikdo neříká, že se podobné amnestie musí pravidelně opakovat. Každý by měl dostat jen druhou šanci. Nikdo tu nic neříká o třetí, čtvrté nebo dalších...

Systémově by následně bylo rozumné se inspirovat třeba v USA, kde o oddlužení rozhoduje soud a když nazná, že dluhy nevznikly úmyslně a nedošlo k podvodu, tak druhý den sice nic nemáte, ale můžete začít znovu.